aktivita ve spánkovém režimu (návrat do prázdnin)
----Spřáteluju TU----
Chceš udělat video (amv)? ZDE
Něco nefunguje?? ZDE
Nějaké nové anime na přání? ZDE
Chybí ti tu něco? ZDE
:'(....Ty jsi jediný problém (zpracovává se)
Quote of the week: "Tears are words the heart can't say."
"Simple but effective"

Prosinec 2014

Unboxing #1 | Padající výhra

28. prosince 2014 v 20:59 | Mary-berry |  Unboxing
Unboxingy jsem doteď nezačala fotit z prostého důvodu - dlouho nevydržím pohled na nerozbalenou zásilku. Jakmile se mi něco dostane pod prsty, ihned nastává fáze, kdy vezmu do ruky nůžky, je-li to nutné, tak i nůž, a už během pár vteřin se můžu kochat nad obsahem, i když někdy je to pořádná fuška dostat se přes všechny ty lepicí pásky a další ochranné materiály. Dost často to nejsem jen já, kdo nutně potřebuje strhnout obal, aby zjistil, co se skrývá pod ním. Zářným příkladem je týdny očekávaný balíček od Euromedia z minulého týdne, který na první pohled vypadal, jako by se ho někdo pokusil vykuchat. (Kdo to prosím vás děla?!) Můj údiv neznal mezí, když jsem i přes tu obrovskou řeznou ránu spatřila nepoškozenou Královnu Tearlingu. Kdo vlastní tuto knihu, tak ví, jakou pastvu pro oči tento skvost nabízí. Vtipné, takhle mluvím o každé knize, která mi nově přibude v knihovničce.

V koláži níže (žádné samostatné fotky, takhle to budu dělat já) se nejedná o nic, co bych si sama objednávala, což vám je díky té stuze nejspíš jasné, nýbrž jde o výhru zaslanou KejBí. Ač či tak, z knížek mám obrovskou radost. Své reakce jsem už živě popisovala KejBí v mailu, takže se mi zdá naprosto zbytečné otravovat s tím další skupinku lidí. Stejně si myslím, že ona osoba, u které jsem soutěžila se svým padajícím "panďulákem", brzy zveřejní k tématu více článků. Proto taky ten odkaz na její blog. Věřím, že většina všechny tři knížky již zná, a kdo ne, lehce to napraví, když zaměří svůj zrak na největší fotku, netřeba dále komentovat.


Knihovnička mi jinak za poslední dny zbohatla jen o další díly Údolí stínů a dvě Lanczovky. Na pondělí jsem zaúkolovala svého souseda, aby mi konečně pořídil Eleanor a Park, protože vcelku brzo jsem začala litovat, že jsem dala na ségru a raději si koupila Slzu, kterou nakonec po dočtení ohodnotila ne moc vybranými slovy. Tuším od pátku jsem rozečetla Greenovu Aljašku a k jejímu dočtení se moc nemám. Dvojnásob to platí pro Kde končí duha, nějak mi ten styl nesedí, o čemž svědčí fakt, že knihu jsem po pár kapitolách zavřela, a to jsem se do ní pustila už na začátku prázdnin.

Jakým způsobem se o prázdninách zatím flákáte vy?

Možná si vyhradím rubriku na filmové (popř. seriálové) recenze, ačkoliv spíš to vypadá, že zůstanu jen u toho dívání. Za celé prázdniny jsem teprve stihla zhlédnout Mit dir an meiner Seite a Endless Love. Chystám se naopak na Das Leuchten der Stille, no, a možná se znovu pustím do Die Bestimmung a Das Schicksal ist ein mieser Verräter. Překvapila vás ta němčina? Už mi chyběla a takhle si vynahrazuji měsíce bez německých kanálů. Tím "vynahrazováním" mám na mysli, že se na ty filmy budu koukat v mém milovaném jazyce. Když už dabing, tak německý, český bych asi moc mile nepřivítala. Jistě, seriály stále sleduji. Díkybohu u nich existuje něco jako pauza. V opačném případě bych nevěděla, po čem sáhnout dřív. Bohatě mi stačí ty knihy, které na mě čekají a u nichž hrozí, že jejich "čekárna" praskne.
Fuj, nechci vyvolávat myšlenky na školu, ale nutně potřebuji, aby mě někdo přinutil napsat autobiografii do AK. Kdyby se našel někdo, kdo by mi ji přijatelně napsal, bylo by to bezva. Obávám se, že jinak si nechám napálit černý puntík - můj první! :D Vtip, v nejbližší době se samozřejmě nehodlám zatěžovat něčím jako je škola, i když bych pomalu měla. To pololetí a s ním spojené nechutné čtvrtletky nám co nevidět zaklepou na dveře.

Určitě jste si všimli, že zmíněné filmy patří mezi ty starší. Jaké další slavné i neslavné, nové i staré, romantické i akční mi nesmějí ujít? Hodlám dohnat to, co jsem dosud hodně zanedbávala, takže asi tak.

He he, vykecávací články, kde nemusím uvažovat nad ničím, mi jdou překvapivě nejlíp. Škoda, že jsou nejmíň žádané...

Recenze: Najít Sky - Joss Stirling | Opravdu je Sky Bright?

26. prosince 2014 v 22:46 | Mary-berry
Žánr: romance, fantasy, YA
Díl: 1/4 (Benedicts) + 1.5
Originální název: Finding Sky
Počet stran: 240
Vazba: hardback
Rok vydání: 2013/09
Nakladatelství: Brána
Anotace: Patnáctiletá Sky je na první pohled typická Angličanka, která se právě s nevlastními rodiči přestěhovala do Colorada. Wrikenridge zase vypadá jako typický americký zapadákov, kde místní zběsile fandí svým sportovním týmům a střední školu ovládají roztleskávačky. Zed Benedict je pro každého problémový floutek, který hřeší na svůj vzhled a talent. Jenže první dojem může klamat. Sky brzy odhalí, že Zed má tajemství, které dělá z Wrikenridge zatraceně nebezpečné místo. A to i tehdy, když v sobě objevíte netušené mimosmyslové schopnosti. A tak se Sky ocitá nejen ve víru první lásky, ale především uprostřed střetu dvou mocných klanů, z nichž jeden se neštítí únosů, vražd ani ovládání cizích myslí…
Už jsem se chystala odebrat se ke spánku, ale neodolala jsem a s ospalýma očima jsem právě dopsala jednu z šílených posledních recenzí letošního roku. Promiňtě za ty škrtance, ale takhle budu ode dneška označovat negativní recenze. Kvůli rozsáhlosti textu jsem obrázky pro tentokrát vynechala.

Do života 16leté Sky se dostáváme v okamžiku, kdy rodinné auto Brightů zastavuje před jejich novým domem, přes oceány vzdáleném od toho starého. Stěhování s sebou přináší obvyklý nástup do známého a zároveň neznámého školního prostředí. Nechybí tu ani neodolatelně sexy kluk z vnější stránky se vším všudy, kterému k dokonalosti přidává talent zvládnout všechno, na co sáhne, i hra na kytaru a bubny. I když Sky Brightovou na nové střední považují za holku se směšným britským přízvukem, která nemá ani páru o historii Spojených států, tvrdit o ní, že je to chudinka bez přátel, se nedá.

Naprosto chápu, že pro autory nové prostředí znamená nekonečný pytel možností. Jedna z mála věcí, kterou jsem Joss taky že nevyčítala. Spíš mě do vrtule vytočila tím, že svůj vypravěčský talent potlačila, doslova ho zahodila, a pokládala jedno klišé vedle druhého, početně zvyšující se s blížícím koncem. Ale to předbíhám.

Přizpůsobil snowboard a ukázal mi, kde mám mít nohy. Dal mi ruce kolem pasu a houpal se se mnou tam a zpět. "Je to o udržení rovnováhy."
"Tohle je jen výmluva, abys na mě mohl sahat."
"Já vím. Skvělé, nemyslíš?"

Jasně, přímo geniální, kdybych to už někde neslyšela. Důkaz, že staré "fígle" na některé stále zabírají...

Seznamte se s Bright Sky aneb jméno někdy klame
Hlavní hrdinka, i když na měsíc stará jako já, mi nepřirostla k srdci tak, jak jsem zpočátku doufala, že ano. Jasně, je zcela normální, aby si slečna nová hned první den školy našla kamarády a zamiloval se do ní pán "jsem zkažený, ale ty jsi konečně ta pravá". Bod pro Sky, vydržela si hrát na ledovou královnu, imunní vůči dokonalosti benjamínka rodiny Benedictů, déle, než jsem hádala. Moje očekávání předčila i v tom, že se z ní na konci vyklubala ještě nesnesitelnější kráva postava, když jsem si už myslela, že níž klesnout se v jejím případě nedá.

"Ty mě vážně nemáš ráda, že?" Dutě se zasmál. "Skvělý, moje spřízněná duše mě absolutně nechápe."
Založila jsem si ruce, abych zakryla fakt, že jsem se třásla. "Čemu bych měla rozumět, hajzlové jsou dost průhlední."

Strana 149 je kapitola sama o sobě. Tu se prokáže Skyina inteligence zamrzlá na bodě nula čili IQ tykve. Vzpomeňte si na má slova, pokud se do knihy vůbec vrhnete, abyste si udělali vlastní názor.

Zazněla píšťalka ohlašující začátek druhé půlky. Přeběhla jsem ke své brance, jen abych byla zastavená Zedem.
"Co zas?" vyštěkla jsem. "Jestli se chystáš mě vykoupat v tom, že jsem na nic, nemusíš, můj tým už to udělal."
Podíval se za mě. "Ne, Sky, chtěl jsem ti říct, že teď jste na druhé straně."

Je zcela normální, aby se holka hihňala. Když se zahihňá kluk, je to prostě divné.

Pojďme se podívat na zoubek ostatním hrdinům
Náhlou změnu v Zedově chování, které se ke škodě dočkáte příliš brzo, a vůbec celého Zeda bych přirovnala k oblíbenému jídlu: první sousto je nejlepší, s každým dalším ztrácíte chuť, až se nakonec přežerete, ehm, teda přejíte. Čím víc se prohlubovaly jeho city ke Sky a naopak, tím víc jsem byla otrávenější. Teď zním jako nepřející, zatrpklá stará panna, ale jejich vztah měl k přirozenosti podle mě daleko.

Přestože jsem většinu postav i přes počáteční sympatie časem zavrhla, v Benedictovic rodince na způsob Twilightu jsem si oblíbila Xava, který více prostoru získává ve 3.díle této série.

"Kdo to udělal?" vykřikla naštvaná Karla. "Xave? Nebudeš házet vejce na našeho hosta!"
Xav vypadal uraženě. "To jsem nebyl já. Proč si vždycky všichni myslí, že je to moje chyba?"
"Protože většinou je," řekl suše Will, jak Xava plesknul zezadu po hlavě, Xav díky tomu upustil příbory na stůl.

Překlady občas dokáží ubrat na kvalitě...
Když jsem označila Pod nekonečnou oblohou jako nezdařilý překlad s hromadou chyb, to jsem ještě netušila, čeho je schopna Michala Bučková. PopKorn ségra shledala coby největší vadu, já jsem ovšem byla trochu kritičtější. Popcorn jsem ještě rozdýchala, třeba se v některých částech Česka počešťuje i ta prasklá kukuřice? Následující věci jsem ale nemohla ignorovat. Překladatelka snad žila v době, kdy se v každé delší větě povinně bez ohledu na správnost gramatiky dělaly interpunkční znaménka. Po dočtení této knihy navíc zjistíte, co znamená doslovný překlad. Překlepy jsou jedna věc, s kterou se musí počítat, neznalost českého jazyka věc druhá a zároveň ostudná, překládat a nemít dostatečné znalosti cizího jazyka věc třetí a nedokonalost je koneckonců věc lidská. Shrnuto, jsem zklamána českým překladem a nejraději bych ho omlátila o hlavu i odpovědnému redaktorovi.

Našla jsem i klady!
Čtivost však nemůžu knize upřít - začetla jsem se téměř okamžitě. Možná na tom má podíl skutečnost, že autorka použila ich formu, kterou zvládla podat docela přesvědčivě, anebo je to tím, že předtím jsem měla tu čest s Inkarceronem a s ním spojeným vyprávěním v 3. osobě, přes které jsem se horko těžko prokousávala.

Neodsuzuji, ale přednáším konečný verdikt
Vcelku jednoduchá zápletka s nadějí do budoucna tvoří kostru příběhu, který v mém věku nedokážu patřičně ocenit, ale doporučuji každému, kdo má dost sil, aby vydržel číst něco, co už tu bylo a ještě bude snad stokrát, pokaždé zahalené v jiném kabátku. Neubude ani toho, kdo touží zažít obyčejnou vůni první lásky, potrpí si na spřízněných duších a akci moc nevyhledává. Náročným čtenářům přímo zakazuju. Ale co já vím? Možná jsem to já, která k tomu přistupuje jako starší generace k sexu před zletilostí.
Pro zopakování, Najít Sky je příběh s jednoduchou dějovou linkou, a proto zanechá kladný dojem především v těch, kteří toho nemají moc načtené, aby mohli srovnávat.

Na závěr speciál v podobě šesti rad Zeda Benedicta, jak někoho sbalit:
  1. Dívce vždycky zalichotí, když ji přirovnáte k malému asijskému stromku pěstovaném v květináči, nemyslíte? Přesně tak, jedná se o bonsaj, což pochopíte velmi rychle.
  2. Házejte na dívku neznámé pojmy jako je Savant, zaručeně si získáte její zvýšenou pozornost.
  3. Shoďte ji do ledové vody, bude vám po zbytek společného života vděčná.
  4. Varujte svou budoucí holku před nebezpečím číhajícím za setmění. Po tomto se bez vás ani nehne.
  5. Rande č. 1: Najměte si neprofesionální kriminálníky, kteří se pokusí vaší přítelkyni během rande překvapit střeleckou akcí.
  6. Rande č. 2: Nic se nevyrovná zážitku, v němž skončíte na policejní stanici.

V konečném hodnotím dílo Joss Stirling 65 %.

Možná si říkáte, že na to, jak jsem knihu shazovala, jsem ji dala překvapivě vysoké hodnocení. No, asi jsem potřebovala zjistit, jestli zvládám i něco jiného, než psát hezké recenze. :D Ale kdepak, je to tím, že se snažím vidět knihu objektivně i za cenu, že se mi třeba vážně zamlouvala.

A kdopak si všiml nějaké chyby? Neprozradím v čem, ale je tu obrovský trn do očí, jehož nalezení odměním bezvýznamným pluskem do budoucí soutěže. :D

Inspire - Cora Carmack | Upsala jsem se neznámému (1)

24. prosince 2014 v 9:33 | Mary-berry |  Projekt Inspire
Při minulém článku jste si asi řekli, že nemám ponětí, co znamená týden, když jsem slíbila jenom 7 dní starý článek a místo toho jsem se sekla o den. Rada pro příště? NEVĚŘTE MI.


Neuběhl ani celý kalendářní měsíc od mého oficiálního návratu a já vám už na křídlech duhových pegasů z mé fantazie přináším v pořadí druhý projekt, ke kterému jsem se dostala jak slepý k houslím. Nutno podotknout, že jsem nezvládla ještě zveřejnit poslední část, abychom se už mohli s Losing It rozloučit.
Pod pojmem "neznámému" chápejte právě výše zmíněný projekt. Tímto způsobem jsem se rozhodla propagovat vycházející novinku Inspire z pera vám snad již známé Cory Carmackové, když mi byl svěřen úkol zviditelnit autorčinu novou sérii The Muse.
Upsala jsem se tak trochu nedopatřením, protože jsem nerozuměla každému slovu (bylo to anglicky! :D), ale šlo o Coru, nemohla jsem se nepřihlásit, i když jsem netušila, do čeho vlastně jdu. Normálně bych asi napsala, že couvám, ale za prvé by mi to bylo blbé a za druhé bych to stejně neuměla napsat tak, aby mé sdělení pochopili. Jo, mé znalosti zrovna angličtiny se nacházejí trochu na nižší úrovni. Navíc jsem si tuto autorku dost oblíbila a možná jste taky zaznamenali moje nadšení určené pro pořádání projektů.

Tak to by bylo v konečném všechno, co se aspoň týče okecávací nepodstatné máčky, která v mém článku přímo nesmí chybět.

Menší aktualizaci s přehledem provedu později, až budu schopna jednat proti vlastní vůli a vymyslet něco víc než tyto pro mě typické nesmysli.

Samochat

21. prosince 2014 v 9:23 | Mary-berry |  Téma týdne
"Trpíš samomluvou?" Otázka, která nás, tedy nejmenovitě některé vybrané jedince, doprovázala hodinami českého jazyka na základní škole. Příčina? Dávno zapomenutá. O pár let vyšší a o kila bohatší jsem si uvědomila, že víc než-li samomluvou trpím potřebou vkládat své myšlenky na papír. Lépe řečeno, někdy se dostávám do bodu, kdy mi nestačí převalovat slova v hlavě, ale sdílím je se svou kamarádkou, i když ta už dávno odletěla za klidem, který nám spánek poskytuje. Do tohoto trapného stavu, v němž píši "vybitému mobilu" (= nikdo mi neodpovídá ani žádnou odpověď neočekávám) se dostávám chvíli před usnutím. To je totiž doba, kdy přemítám o věcech, které jsem neřekla (abych třeba cítila převahu, někoho uzemnila apod.), protože mě jednoduše napadly příliš pozdě. Nic víc, nic míň. V hlavě se mi také dost často honí myšlenky o krocích, které jsem nenašla tu odvahu je udělat či neměla nikdy učinit, a někdy se zatoulám až na samý okraj své mysli, kde mě obklopují temné myšlenky, které nechám zamčené, dokud budu schopna se poskládat dohromady poté, co se svou vinou roztřískám.
A pak...
...usnu.


Slovo za slovem, abych vytvořila tento článek (zdá se to jen mě, nebo zní lehce depresivně s náznakem sebevraždy? :D), jsem skládala late at night, v čase, kdy se doslova rozpadám, aspoň co se týče mých myšlenkových uzlin, které místo toho, aby se rozmotaly a uložily se ke spánku, vytvářejí něco, co ani nazvat neumím.

Adventní kalendář vs. jablko

13. prosince 2014 v 21:50 | Mary-berry
Ano, v podstatě další článek o nesmrtelnosti chrousta. Rozumný se mi podaří napsat, až pomine, nebo by stačilo, kdyby se zmírnilo toto stresové období. Aby se neřeklo, na konci vypíši pár názvů knížek nebo vložím anketu (chcete-li zůstat v anonymitě jako Míša, kterou budu od dnešního dne na její přání označovat přezdívkou Anonym) a vy si pak můžete vybrat, o kterou recenzi přednostně stojíte. Nemusí to být žádná, že, ale v tom případě vás čeká nezáživný náhled do mé hlavy složený z omezených písmen abecedy - viz tento článek.
Přemítala jsem mezi tím, jestli nejdřív odhalím překvapení, anebo se raději vyjádřím k tématu týdne, které zní: Co bych řekla, ale nemůžu. Klidně mi vyčítejte, že jsem nezvolila ani jednu možnost, protože příští týden s jistotou zkolabuji, nezapříčiní-li mou smrt dřív vlak, který se o to rok co rok od mého nástupu na gympl pokouší:
  1. ročník: *Přivření mezi dveřmi.*
  2. ročník: *Uklouznutí a hrozící zapadnutí pod vlak.*
  3. ???
  4. ???
  5. RIP?
Pojďme se už ale vrátit zhruba o týden zpátky, kdy se naší ulici vyhýbal Mikuláš v doprovodu andělského stvoření a kreatury z pekel, kam se zajisté v nejbližší době propadnu. Přeci mám v příštích dnech umřít, ne? Každopádně jsme byli my, studenti, v tento výjimečný den obdarováni na první pohled krásným jablíčkem. Pak dojde domů ségra a v ruce si nese tabulku dvaceti čtyř okýnek vyplněných čokoládou. Dobře, na obranu naší školy nutno přiznat, že jablka byla aj umytá, což se mi za můj dosavadní pobyt v našem vzdělávacím ústavu ještě nestalo.


Toto jsem rozebírat ale nechtěla, i když jsem nazvala článek tak, jak jsem ho nazvala.

Nuže, rozhodněte, do jaké knihy se mám o vánočních prázdninách jako první vrhnout. Shrnutí v podobě recenze vás poté nemine.

1) Atlantida: Slza - Lauren Kateová
Anotace: Nikdy nesmíš plakat...
Sedmnáctiletá Eureka od své milované matky ví, že její slzy mají sílu obnovit dávno ztracený kontinent Atlantidu. Nesmí nikdy uronit ani slzu! Při podivné nehodě její matka nečekaně umírá a Eureka pomalu ztrácí chuť do života. Potkává Andera, chlapce jehož oči jsou tyrkysové jako hlubiny oceánu, a který jí varuje před hrozícím smrtelným nebezpečím. Následně Eureka odhaluje starověký a děsivý příběh nešťastné dívky...
Strhující milostná epická sága plná ničivých tajemství a temné magie... ve světě, kde vlny potopy mohou každou chvíli spláchnout všechno, co je nám drahé. První díl nové série od autorky Andělů.

2) Život jedna báseň - Colleen Hooverová
Anotace: Osmnáctileté Layken zvané Lake nečekaně umírá otec, a přestože jeho ztrátu bolestně prožívá, stává se oporou matce i malému bratrovi. Zvlášť když se rodina musí stěhovat přes celou zemi. A na novém místě, kde Lake neočekává vůbec nic dobrého, poznává Willa, kluka ze sousedství s jedinečným smyslem pro humor a vášní pro poezii. Začínající vztah však ukončí šokující odhalení…
Další romantický příběh od Colleen Hoverové, autorky bestselleru Bez naděje.

3) Labyrint:Útěk - James Dashner
Anotace: Všechno se změní...
Když se Thomas probudí ve výtahu, nepamatuje si nic než své křestní jméno. Nemá žádné vzpomínky na rodiče ani na domov a netuší, jak se dostal tam, kde je. Jeho paměť je prázdná.
Není však sám. Když se výtah otevře, Thomas zjistí, že má kolem sebe chlapce, kteří ho uvítají na Place, širokém prostranství uzavřeném vysokými kamennými zdmi.

Placeři, jak si jeho obyvatelé říkají, nevědí, proč nebo jak se tam ocitli. Kam jejich paměť sahá, vědí jen to, že každý den se otevřou kamenné brány do labyrintu, jenž je obklopuje. A stejně tak se každou noc pevně zavřou. Jednou za měsíc přiveze výtah nového chlapce. A nikdo nechce zůstat v labyrintu po setmění.
Thomasův příchod Placeři očekávali. Ale další den se objeví dívka - vůbec první, která na Plac dorazila. A ještě překvapivější je zpráva, kterou jim doručí. Placeři byli vždy přesvědčení, že když se jim podaří labyrint kolem Placu vyřešit, najdou cestu domů... ať je to kdekoli. Ale čím dál víc se zdá, že Labyrint řešení nemá.
Dívčin příchod nevysvětlitelně způsobí, že si Thomas začně připadat jiný. Něco mu říká, že by mohl znát některé odpovědi - kdyby našel způsob, jak se dostat k temným tajemstvím uzamčeným v jeho mysli.

Je zájem o filmovou recenzi?

4) Beze snů - Josephine Angelini
Anotace: Středoškolačka Helen z ostrova Nantucket je polobohyní. Patří totiž k rase Následníků, k potomkům řeckých bohů, kteří mají mnohá nadpřirozená nadání, ale jejich životy poutají prastaré zákony a kletby. Jedním z největších prokletí jsou Furie, které nutí Následníky z různých rodů, aby se mezi sebou zabíjeli ve jménu dávné krevní msty. A Helen je zřejmě jediná, kdo si s Furiemi může poradit. Jen ona totiž dokáže sestupovat do podsvětí a hledat přízraky pomsty ve strašlivé říši pána mrtvých. Neustálé cesty do pekla a naprostý spánkový deficit si ale brzy začnou vybírat svou daň. Helen je unavená, nemocná a ke všemu ještě zoufalá ze své zakázané lásky k dalšímu Následníkovi - Lucasovi. Když už se zdá, že za pátrání po Furiích dívka zaplatí tu nejvyšší daň, získává náhle v podsvětí pomocníka: tajemného a nádherného mladíka, potomka krásné Afrodity… Helen jako poutník podsvětím ví, že láska je silnější než smrt. Ale je také silnější než prastaré kletby?

5) Destrukční deník - Keri Smithová
Netřeba dodat, že bych postovala fotky z mé destrukce? :D Podobně tak se 101 mandal pro krásný den, které jsem na rozdíl od DD už začala vykreslovat.

Pokud některou ze zmíněných knih vlastníte a máte ji popř. přečtenou, zkuste ji prosím bez spoilerů v komentářích ohodnotit. Názorů není nikdy dost.
Získala si vaší pozornost aspoň jedna z uvedených knih?

Vyjádřete se, prosím #1

8. prosince 2014 v 21:09 | Mary-berry |  Vyjádřete se, prosím
Následující odstavec je celý založený na vykecávání jedné náctileté dívčiny (vůbec to nejsem já), takže ho klidně přeskočte, ale byla bych ráda, kdybyste se už zapojili do debaty ve 2. části.

Postřehli jste změnu aktivity, řekněme, od předminulého týdne minulého týdnu? Jo, od neslavného měsíce listopadu a ještě bídnějšího začátku roku jsem si řekla, že si zasloužím napsat o pár článků více, což znamená, že prosinec by měl být pomyslným zapínačem tlačítka reset. Co to pro vás znamená? Vcelku vzato hlavně to, že když vás ke mně odfoukne nějaká náhodnou síla, vybafne na vás článek starý max. týden a možná (někdy v budoucnu) nový vzhled, který vám slibuju už přes 731 dní. Nejsem zrovna matematický typ, natožpak tipovací, a pro ověření můžete začít počítat od 4. listopadu 2012, kdy jsem se od nastavení prvního vzhledu blogu (což byl obyčejný obrázek) dopracovala ke změně (= dnešní dess, který má na svědomí Pides), do zveřejnění tohoto článku. Jaké cifry dosáhnete, to opravdu netuším a vůbec nechápu (opět), proč to tu řeším.

Vytvořila jsem novou (jak to správně nazvat?) rubriku na téma "Vyjádřete se, prosím". V článcích zařazených do této sekce, budu potřebovat (přímo požadovat. Ha ha.) vaši zvýšenou (píši zvýšenou, protože komentáře (i ty negativní) mi jako vždy dělají obrovskou radost) zpětnou vazbu. Právě sem budu přidávat různé (důležité!) dotazy přímo na vás, vyžadující nutnou (nic není samozřejmě nutné) odpověď.

Rozhodla jsem se poněkolikáté oficiálně odstartovat "kariéru" blogerky, tentokrát coby knihomolky (přívlastek šílené stále zůstává). Do mojí druhé rodiny (namysli mám život za klávesnicí) by se časem měla začlenit i moje starší ségra, jelikož očividně to sama nezvládám. A teď už dávám prostor vám. Ohledně recenzí, kterých je poslední dobou mraky (pozor, nikdy však dost!), mám sice jasno, ale hodně byste mi toho usnadnili, kdybyste mi někde (nejlépe pod tento článek, že) dali vědět, jaké typy článků byste uvítali (tyto požadavky milujete, co?). Je dobrý nápad zapojit se do meme jako je např. On my wish list, Měsíční chvástačka, Ze zákulisí knihovničky či jsou libo unboxingy? Čeho se nemůžete nabažit a jste ochotni to číst i v mém podání? Mám pokračovat v původní náplni blogu, a to v anime? Udělám líp, když se vyhnu Tématům týdne? V hlavě se mi rýsují vlastní projekty, nová meme, povídky apod., ale to zatím necháme na někdy příště.

No, snad už jsem ze sebe dostala, co jsem chtěla, a já se dočkám nějakých těch reakcí.

Nehledejte v tom něco, co není, berte to tak, jako že mám sdílnou náladu - vůbec to nesouvisí s mým osobním životem nebo ať si myslíte zrovna cokoliv.

Lidé, kteří mění maličkosti ve veličkosti

5. prosince 2014 v 23:00 | Mary-berry |  Téma týdne
Dneska mě po dlouhé době přepadl pocit, že moje exitence na světě je zbytečná, ostatně jako všechno, co je s mojí maličkostí spojené. Trochu depresivní slova i na mě, ale takhle znějí střípky toho zanedbatelného nekonečna v mé hlavě, které se občas proderou i na povrch. Mějte se mnou trpělivost. Jak jste si někteří všimli, chvíli mi trvá, než se dohrabu k tomu, abych napsala to, co se ode mě očekává, a to jest splnění zadání. Asi to nezvládnu, aniž bych zněla jako naprostý šílenec, vážná témata mi nikdy nejdou zpracovat tak, aby... Ptáte se, co? Sama nevím.

V životě nastávají okamžiky, kdy cítíte, že zvládnete jako třeba Míša (moje sousedka pro letošní školní rok), kterou jsem vyzpovídala:
  1. Dívat se celý den na anime.
  2. Sledovat celý den 2D kluky.
  3. Jíst celý den nezdravé, ale dobré věci.
  4. Celý den odpočívat a přemýšlet o existenci světa.
  5. Jít na party, kde je hodně jídla. (Všimli jste si absenci slovního spojení "celý den"? :D)
  6. Být sama doma a zpívat si písničky přes celý byt.
  7. Mít na večeři pizzu.
  8. Dostat nečekaný, ale nádherný dárek.
  9. Uvidět pejska nebo kočičku, kteří jsou přítulní.
  10. Udělat něco s pocitem, že se ti to vážně povedlo.
  11. Podívat se do zrcadla a pochválit si na sobě nějakou maličkost (se mi moc nestává, ale bylo by to hezké :D).
11 odpovědí, kterých se mi dostalo, když jsem jí položila otázku neotázku "maličkosti, které dělají lidi šťastnými". Proč sem vůbec tahám myšlenky, názory pro vás cizí holky? No, možná proto, že tyto, na první pohled neviditelné činy, že vám někdo, koho znáte krátce, ale stejně ho považujete za přítele, možná dokonce i on vás, je ochoten trpět vaše (moje) neustálé nápady, nemožné požadavky, je samo o sobě něco, čeho si necením tak, jak bych správně měla.

Nemám zdání, o čem se právě rozepisuju, o tom taky svědčí fakt, že obvykle už spím (život dojíždějícího studenta) a sním o jednorožcích a duze, kteří se v mém snovém prostředí objevují v různých nesmyslných podobách.

"Maličkosti nás dělají šťastnými." - Henry Ward Beecher

and

Happiness is writting a blog post late at night, chatting whole night about the world matter during the night and reading till you fall asleep.

Vidíte? Z maličkosti jsem zvládla poskládat několik za sebou jdoucích vět bez špetky nějakého smyslu.

Mějte se krásně, snad byl tento článek aspoň trochu pozitivním přínosem.

PS: Jen do mě, já vím, co příšerného jsem zplodila. Nutně totiž potřebuju (objektivní?) kritiku. Ale zas to moc nepřehánějte, nejsem si jista s tím, co všechno nepříjemného by se mohlo potom stát.