aktivita ve spánkovém režimu (návrat do prázdnin)
----Spřáteluju TU----
Chceš udělat video (amv)? ZDE
Něco nefunguje?? ZDE
Nějaké nové anime na přání? ZDE
Chybí ti tu něco? ZDE
:'(....Ty jsi jediný problém (zpracovává se)
Quote of the week: "Tears are words the heart can't say."
"Simple but effective"

Leden 2015

Unboxing #4 | Moje první kniha od Metafory

31. ledna 2015 v 19:32 | Mary-berry |  Unboxing
Zvláštní, nevím co napsat. Nic se mi nechce dělat a věřte, že mě toho čeká ještě spousta. Momentálně myslím jen na to, jak jsem před chvílí otočila poslední stránky knihy nesoucí název Dvěře do prázdnoty. Ono to byly doslova dveře do prázdnoty, jelikož se cítím naprosto vygumovaná, zbavená jakýchkoliv úvah, jako by mi v hlavě už nic nezbylo. Ani nechcu začít číst Stříbrné stíny, i když jsem se na ně tak těšila. No, snad se mi podaří do příštího víkendu sepsat recenzi a v blízké době, dokud nesu živě v paměti příběh Mac, přečíst Leave the window open, což je povídka z Wesova pohledu, kterou můžete najít na stránkách autorky.

Plánovala jsem, že tímto článkem aspoň trochu poděkuju admince blogu Tisíce životů, u níž jsem Evitu vyhrála. Ale jak na začátku již padlo, nejsem schopna skloubit žádná upřimná slova do vět. Největší radost z výhry ze mě dávno odpadla a přehnané rozplývání se nad knihou, které se pokaždé dostaví, (konečně) považuju za bezpředmětné.
Životopis jsem doteď žádný nezkusila, tak jsem hrozně zvědavá, co ukrývá první dáma Argentiny.


Foťák odmítl spolupracovat, nebo to snad bylo naopak? Vsadím se, že neuhádnete, kde jsem fotky pořizovala. Takhle neuctivě zacházím s knihami opravdu zřídkakdy.

I've never been able to make only ONE choice.

28. ledna 2015 v 17:08 | Mary-berry |  Téma týdne
"Vyber si." Znamená to snad, že si smím protentokrát zvolit jakékoliv téma na Téma týdne a neobjeví se hejty, že nesplňuju zadání? V podstatě asi ano, že. Když se rozhodnu to tak interpretovat.

Hrůza, asi nikdy nevyrostu - myšleno jak výškově (někteří holt do vínku nedostali vzezření žirafy), tak i svým "stylem" psaní. Tři slova: ŠTVE-MĚ-TO. Snažím se zdokonalovat ve své stylistice (jak jste snad postřehli, zatím naopak selhávám, než byste zaznamenali pokrok hoden přirovnání k japonské technologii), no, samozřejmě i v té gramatické části mám co dohánět, abych se jednou mohla věnovat překladatelské činnosti, popř. hodně cestovat, přicházet do kontaktu s cizinci... Navíc téměř všichni toužíme dosáhnout určité úrovně dokonalosti, ne? Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si blog vůbec zakládala. Blogování jsem přerušila v domnění, že rok pauzy mi přinese nějaký zlom, a že až se vrátím, za každou větou už nebudu nutně vkládat emotikonu a na konci zas dvě tečky, bez kterých prakticky moje články neexistovaly. Jsem si také vědoma skutečnosti, že před lety byly mé příspěvky založeny doslova na každé myšlence, která se mi v tom okamžiku honila hlavou, myšlenky typu: Páni, potkala jsem kluka. Dneska je Valentýn! Operovali mi trojku (zub, jo, aby nedošlo k nedorozumění). Nesnáším sníh, protože kluci mě vždycky povalí do sněhu. Jeden cigán mi na koupáku ukradl sluneční brýle... Nevím jak, ale přidala bych k tomu ještě svůj (pisklavý) hlásek. Kdo rád projíždí ty nejstarší články, slibuju mu, že u mě se rozhodně nasměje, a to vůbec ne lichotivým smíchem. Stydím se za ně a zároveň jsem ráda, tudíž jsem je dosud nesmazala, protože jsou jakýmsi zkřiveným odrazem mého vývoje.
Nikdy jsem nepocítila tu čistou jistotu bez žádných pochybností o svých rozhodnutích. S váhavou duší momentálně stále stojím na rozcestí a dívám se na různé cesty, které představují možnosti, kterých nikdy nevyužiju, protože nejsem schopna se vydat jen po jedné z nich. Těžko bych se rozčtvrtila a po kouscích nakonec šlapala po všech. Co tím chcu říct? Vcelku vzato asi nic světoborného. Jsem příliš hloubavý člověk, abych se spokojila pouze s málem. Přijde mi, že na tomto světě je pro mě vyhrazeno přemálo času. Potřebovala bych věčnost, teprve pak bych nelitovala, že jsem nakonec zahodila jazyky, které mě baví maximálně, kvůli předmětům, které si užívám jen z poloviny. Víte, zajímalo by mě, jak byste postupovali vy, kdyby se vám příčilo maturovat ze ZSV nebo dějepisu, ale zas by to znamenalo stezku, která zahrnuje jazyky, které nade vše milujete. Dali byste tedy přednost něčemu, co vám přináší částečnou radost (chemie, biologie), a tak získali cíl, nebo začali studovat nenáviděný předmět současně s tím nejmilejším? Jen tak na okraj, spíš mi dost ulevíte, když mi poradíte. Napsala jsem to, přestože vím, že v konečném je to moje rozhodnutí a sama bych měla vědět, co je pro mě nejlepší. Nepředpokládám taky, že najdete ideální řešení. Jeden návrh jsem dostala - a to zaměřit se na medicínu a pak pracovat v zahraničí. Sice krásná představa, ale celkem nereálná, co se týče mě a mých schopností.

Závěr, který z toho vyplývá? Vyberte si, jak budete moje dnešní zpracování chápat. Posuďte vlastní hlavou, jestli jste se právě dočetli něco zajímavého nebo aspoň smysluplného. Zamyslete se sami, zdali nechcete obohatit blogosféru svou přítomností, když existence mojí maličkosti je zbytečná a do života kohokoli (i toho svého) ničím nepřispívá.

Recenze: Beze snů - Josephine Angelini | Řečtí bohové v moderním světě

26. ledna 2015 v 19:30 | Mary-berry
Žánr: fantasy (polobohové), romantika, YA
Díl: 2/3 (Starcrossed) + 0.5
Originální název: Dreamless
Počet stran: 368
Vazba: hardback
Rok vydání: 2014/10
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Středoškolačka Helen z ostrova Nantucket je polobohyní. Patří totiž k rase Následníků, k potomkům řeckých bohů, kteří mají mnohá nadpřirozená nadání, ale jejich životy poutají prastaré zákony a kletby. Jedním z největších prokletí jsou Furie, které nutí Následníky z různých rodů, aby se mezi sebou zabíjeli ve jménu dávné krevní msty. A Helen je zřejmě jediná, kdo si s Furiemi může poradit. Jen ona totiž dokáže sestupovat do podsvětí a hledat přízraky pomsty ve strašlivé říši pána mrtvých.
Neustálé cesty do pekla a naprostý spánkový deficit si ale brzy začnou vybírat svou daň. Helen je unavená, nemocná a ke všemu ještě zoufalá ze své zakázané lásky k dalšímu Následníkovi - Lucasovi. Když už se zdá, že za pátrání po Furiích dívka zaplatí tu nejvyšší daň, získává náhle v podsvětí pomocníka: tajemného a nádherného mladíka, potomka krásné Afrodity…
Helen jako poutník podsvětím ví, že láska je silnější než smrt. Ale je také silnější než prastaré kletby?

Určitě jste si všimli mé neaktivity. Zařekla jsem se totiž, že dokud nedopíšu recenzi (na cokoli!), nic nového na blog nepřidám. Už týdny jsem nepřečetla žádnou knihu, naopak teorie jsem do své hlavy zvládla za tu dobu narvat plno, z čehož lze vyvodit, že jsem se na konec Pravé krve stále ještě nedostala (to bylo před dvěma dny). Předpokládám, že tohle vás ale nezajímá. Nuže, jaký příběh se ukrývá za dle mého názoru nedostatečně osvětlenou obálkou dívky beze snů?

Pro informaci, recenze jsem se rozhodla od nynějška doprovázet texty písní.

Na úvod chci zopakovat pár vět, kterými jsem komentovala jiné recenze na tuto knihu. Jak už jsem kdesi zmínila, Beze snů jsem si oblíbila především proto, že miluju řeckou mytologii, tudíž dnešní recenze může zavánět nadržováním či jak to nazvat. Přesto se pokusím na ten asi tři sta set šedesát osm stránkový svazek dívat co nejvíc objektivně.

"Your arms are my castle, your heart is my sky…"
V posledních kapitolách Proroctví jsme byli svědky nepříjemných odhalení a v průběhu celého dění jsme nasbírali důležité informace, které má paměť během odloučení s polobohy jaksi vypustila. Chvíli mi tak trvalo, než mi přestalo v mém scvrklém mozku vrtat, kdo je kdo a jestli se v 1. díle dotyčný náhodou už neobjevil. Naštěstí autorka si je této skutečnosti nejspíš sama vědoma a znovu nám zopakuje, jak se s Helen dělil o sušenky její spolužák Zach, o němž vám prozradím jen to, že v tomto díle byl povýšen do role vyšší, než je křoví. Když už jsem předčasně vytáhla Helenina nezajímavého spolužáka, tak se taky vrhnu na svou oblíbenou část hodnocení, a tím je pitvání charakteru jednotlivých postav (pokud teda nějakým zvláštním charakterem vůbec oplývají) - tyto odstavce klidně přeskočte.

Helen, Lucas a ti další pod mikroskopem
Kdo rád mlátí různými objekty do zdi a Helen mu pila krev jen svou přítomností již v 1. díle, garantuju mu, že pokračováním začne trpět chudokrevností. Stejně jako nedostatek erytrocytů a hemoglobinu v oběhu váš život navždy nepoznamená, tak i nepochopitelné kroky našich Následníků v konečném můj požitek z čtení moc neovlivnily, abych kvůli tomu zahodila všechny klady a sérii rovnou zavrhla. Přesto jsem hleděla s otevřenou pusou, jak se povaha postav následovaná jejich chováním změnila, až jsem nabyla dojmu, že přede mnou skutečně stojí neznámá, naprosto nová osoba. Domnívala jsem se, že není ani v moci Boha, aby lusknutím prstů v jeden okamžik vymýtil celé lidstvo, ale Josephine se podařilo mě přesvědčit o opaku. Tak bych aspoň popsala vnitřní boje hlavních hrdinů - jako přesvědčení, které vám bylo odebráno. Především u nejmenovaného člena Délosovy rodiny můžeme zaznamenat přehnané reakce a u dalšího zas odkrýt temnou stránku jeho duše. Ačkoliv jsem o Helen v horních řádcích moc pěkně nemluvila, našla jsem pro její přirozenost větší pochopení než u zbylých vystupujících, dokonce jsem si chvílemi říkala, že bych se zachovala stejně.

Potomek krásné bohyně lásky ("He is sensible and so incredible… He's charming and endearing…" "They call me heartbraker.")
Co se týče objevů, s kterými se poprvé setkáváme zde, no, přiznejme si, že autorka se vyřádila na správném místě. Vytvořit zábavnou, i když ne dvakrát originální postavu, není zrovna lehké, přesto jsem byla osobně mírně zklamána, poněvadž Orion se stal chybějícím vrcholem milostného trojúhelníku. U 1. dílu jsem ocenila právě to, že tam žádný ani náznakem nebyl.

Radsi jsem tam sama, napsala mu, když ji Claire vezla do školy. Prisery si stejne mysli, ze ty jsi ten k nakousnuti.
Chytry příšery. Jsem mnam mnam
Rika kdo?
Neveris? Tak to zkus sama.
Jak?
Kousni si.

Přesouvám se k důležitějšímu
Všechny tyto nepodstatné věci, které jsem dosud řešila, však přebila nepřetržitá akce. Jak pro koho, že. Většina se mnou nemusí nutně souhlasit. Pro některé bude doslova jenom chození podsvětím utrpením, protože vcelku vzato, uznávám i já, se v ději během návštěvy říše Háda nikam nepohneme. Nakonec zjistíte, že tento úsek příběhu byl zbytečným protahováním už tak dlouhého špagátu, ale co, já jsem si užila i tuto nudu. V čem ale spočívá skutečné kouzlo příběhu, že se chystám mu dát víc procent než Losing It? Zaprvé, srovnávat dva odlišné žánry dost dobře nejde, zadruhé, nově dočtenou knihu pokaždé vidím v lepším světle, a zatřetí, čtivo na posezení se nevyrovná kapitolám, v jejichž průběhu jsem nemohla ani dýchat, když osud hrál proti hlavním protagonistům a všechno skončilo tak, že další díl se stal nutností. Málem jsem podlehla a dostala chuť si závěr trilogie naspoilerovat.

Předposlední slova a styl psaní
Objektivním pohledem bych začátek nazvala pomalým rozjezdem, který zahrnuje otravné vzdychání Helen, ale čtenáři jako já jsou spokojeni i s tím málem, co nám autorka nabízí, jelikož i krátkodobý útok z nebe pro nás představuje jistou podobu napětí.
Autorčinu umění vyprávět asi nemám co vytknout. Er-forma mi ale hrubě nesedla, ta podle mě ubírá na čtivosti, přesto jsem četla a četla a nepřestala, dokud jsem konečně neobrátila poslední stránku.

"Co mám dělat?" zeptal se bezradně. "To je, jako bys chtěl, aby voda tekla do kopce. Jenže ona teče dolů na mě a já ji nemůžu zastavit."

Obávám se, že jsem na něco závažného zapomněla, jenže ne a ne si vzpomenout. Beze snů proto končím shrnutím v podobě 92 %.

Unboxing #3 | Rozbalování na druhou

19. ledna 2015 v 19:17 | Mary-berry |  Unboxing
Vím, že jsem tvrdila, že s unboxingy vás v blízké době nebudu obtěžovat. Jenže víc než-li knížky čtu, si je kupuju nebo dostávám, což je vlastně jedno. V obou případech se mi hromadí nepřečtené knihy a naopak zmenšuje volné místo v knihovničce. Většina z vás určitě zná.

V minulém rozbalování jsem naznačila, že se první novoroční balíček ke mně dostal neobyvklým způsobem. Nejenomže jsem zjistila, že mamka ho vytahovala zpod domovní rohožky (lepší než cpát ho do schránky, to zas jo, ideální by však bylo mi ho nechat na poště, když se teda nemůžou dozvonit), musela jsem se taky pousmát nad tím, kdeže to bydlím. Pošta mě tak poprvé překvapila, že i přes špatnou adresu našla správného příjemce.
A o co krásného se mi kubulínká sbírka rozrostla, jste si jako první zajisté všimli. Nevěřím, že si někdo z vás nejdřív přečte text, pokud vůbec, nýbrž si letem světem prohlédne obrázky. Za Dveře do prázdnoty vděčím Albatrosu a redaktorce CooBoo, že mě vybrala jako vítěze VÍKENDOVKY. Tak nějak jsem to nečekala, proto jsem dlouho váhala, jakou knihu si vybrat, abych ji nedopatřením nevlastnila dvakrát. Moje oblíbená otázka na vás: Četli jste? Přišlo vám pokračování zajímavější než Archiv? Žádné spoilery prosím, zatím jsem neměla tu čest se do knihy pustit. Osobně mě příběh Mackenzie okouzlil, i když se spíš setkávám s názory, že tuto sérii blogeři řadí do (nad)průměru.


Minulý týden byl ve znamení rozbalovačky balíčku od Joty, na který jsem se nesmírně těšila. Konečně jsem se dočkala Losing It. Už jsem se začínala bát, že pošta udělá s touto knihou to samé, co s Královnou Tearlingu, a to, že mi ji nikdy nedoručí. Chudák Míša z Yoli se mnou měla dlouhé stání, než jsem jí dala pokoj, respektive nevzklíčily další problémy. Nejde mi poslat mail, poté čekám na něco, co asi nikdy neuvidím, a nakonec naopak Míši se nedaří mi zaslat informační zprávu... Závidím těm, kterým se to neděje, a lituju ty, kteří mají bohaté zkušenosti s tím, kdy všechno pracuje proti nim.
Až někdy zbude čas, chystám si dát re-reading právě s Bliss a Garrickem. Zajímá mě totiž, jestli může být tato kniha ještě lepší, když už mám tu možnost listovat papírovou podobou. Poněvadž si za tím stále stojím, neustále všem opakuju, že se moderní technologie nikdy nevyrovná vůni knihy čerstvě vytáhlé z tiskárny (ne že by všechny zrovna voněly) a dalším přednostem, které mě zrovna nenapadají.
Chci moc poděkovat nakladatelství Jota, snad po těch mých díky už s neotřesitelnou jistotou ví, jaká pocta to pro mě byla s nimi spolupracovat na takové úžasné knížce.


Nádherná i pod přebalem a hlavně uvnitř. Jen odraz mojí postavy to tam kazí, za což se omlouvám. Holt umím jen zmáčknout tlačítko vyfotit, ostatnímu nevěnuju moc pozornosti. Hezká na pohled, nepoškozená!, voňavá - prostě dokonalá, to je Losing It. S tou dokonalostí samozřejmě přeháním, ale opravdu nelžu, když tvrdím, že k tomu má hodně blízko. V srdci mi však zůstává Easy?. Na to, kolikrát už jsem ji četla, bych mohla zkusit napsat recenzi.

Kromě knih se mi taky kupí učení jako většině studentům v období zkouškového nebo pololetek. Na fotce jsem zachytila víkendové šprtání do zeměpisu, konkrétně jsem si rozšiřovala znalosti Ameriky, jak lze poznat z mapy. No, samozřejmě mě rozptylovaly křupky, které jsem po pár hrábnutích zlikvidovala. Jsem si vědoma, že příjem cukru zrovna nepodporuje učení, a proto tak dopadl dnešní test, písemka, říkejte si tomu, jak chcete, ale já to nerozlišuju, i když mi v tom nic nebrání. Na stole mi ani nesmí chybět nějaké přijatelné čtivo. Na recenzi o dívce Beze snů se pilně pracuje, Život jedna báseň čeká stejný osud a LI je tam proto, abyste se měli čím kochat.


Mějte se v rámci možností krásně a snad se příště sejdem už nad tou recenzí.

Útěk před životem

15. ledna 2015 v 21:54 | Mary-berry |  Téma týdne
Nestihla jsem včas zaznamenat náhlý sled svých myšlenek k minulému tématu týdne, jež neslo název "Útěk před smrtí". Když se to ale vezme kolem a kolem, to, o čem se chci s vámi dneska podělit, souvisí (pokud ne, tak v konečném bude) s hlavní náplní článku a mým vlastním způsobem splňuje obsah Života bez internetu. Nuže, toto téma (bavím se stále o útěku před smrtí, aby bylo jasno) v sobě nosí pro mě nepochopitelný smysl. Nevím, na jakou část se tedy zaměřit. Jestli dumat nad tou absurditou spojení "smrti" s "útěkem", nebo hledat, popř. najít v tom něco, co je za hranicí lidského chápání. Předpokládám, že předčímkoli se dá útect, jen ne před smrtí. Život si můžete vzít tisíci způsoby, odchodem se zas načas vyhnete čemukoli apod. Volím si proto únikovou cestu, v níž nemusím nad tímto pochmurným tématem dlouho dumat.

Nebudu vám tvrdit, že si život bez internetu nedokážu představit, protože já si nepotřebuju vyvolávat obrazy, já jsem to prostě zažila. Taky věřím, že svoje ví většina z vás, která se narodila do světa, v němž nebyl tento celosvětový systém nesoucí název INTERNET rozšířen, třebaže můj případ to tentokrát není. Dva prázdninové měsíce bez připojení pro mě byly jakási zkřivená podoba úlevy. Dávno před tímto obdobím jsem naštěstí sekla s blogem, tudíž jsem si otázkami, jak budu přidávat články, nemusela zatěžovat už tak k prasknutí plnou hlavu starostí. No, možná absence prostředku, u kterého trávím většinu svého času, trvala déle, ale to nepovažuju za podstatné.
Škola, škola, škola... jasněže se musí pokaždé zaplést do mé nitě života. Další příklad problému, který jsem přes 62 dní studentského volna nemusela řešit. Internet pro mě znamená nekončící zdroj hudby, seriálů a komunikace. Jasně, netvrdím, že by se nedal nahradit. Beru na vědomí, že kdykoli zapnu televizi, rádio či zprovozním své hlasivky, zvuku se dočkám a nějaké uspokojení mi to přinese. O pár řádků výše jsem zmínila úlevu, které jsem se dočkala, když jsem se nesměla (důvod proč, si však nechám pro sebe) připojit k síti. Nejenže si má očka odpočinula, dostala jsem také větší prostor zkusit dělat něco smysluplnějšího než dřepět u počítače. Najednou jsem si uvědomila, co jsem zanedbávala - že je třeba pro jednou přijmout pozvání od přátel, které jsem dosud pravidelně odmítala, protože převládla lenost zvednout svůj zadek. Dále nechat se zatáhnout do karetní hry s mamkou a sestrou mi zvládne vykouzlit upřímný smích, i to, že nejsem závislá na internetu a dokážu se přesto bavit - dokonce nepřetržitě a víc, mě nepřesvědčilo, že se bez internetu obejdu. Bych málem zapomněla na nákupy v e-shopech, o které bych se ochudila.
Abych všechno ucelila a propojila útěk před smrtí s životem bez internetu, tak na závěr vám řeknu asi toto: Skrze život, který jste si např. na různých sociálních sítí vybudovali, utíkáte bůhvíkam, ale od začátku až do konce se tím rychleji řítíte vstříc smrti. (Ne že bych chápala, co jsem právě napsala za větu. :D)

Unboxing #2 | Nápoj ke knize

10. ledna 2015 v 17:16 | Mary-berry |  Unboxing
Ještě z minulého roku... Stále si však pamatuju, jak jsem vykulila oči, když jsem objevila slevovou poukázku, která měla vypršet za pár dní! Upřímně jsem byla šokována. Kdyby si pošta hrála hru na schovávanou s balíčkem o trochu déle, ten kus papíru by mi leda posloužil do krbu, nebo bych si poskládala origami, jak se znám.
Kávu často nepiju, navíc, abych využila kartičku do Costy, bych si musela pořádně zajet. Takže jsem byla ráda, když jsem mohla udělat radost někomu jinému, i když mám pocit, že obdarovaný nechal můj "dárek" propadnout.

Poslední dobou chodím do kina dřív, než se seznámím s knižní předlohou. K Labyrintu jsem se stále nedostala, ale věřím, že to bude kvalitní čtivo. V hlavní roli s mým oblíbeným Dylanem jsem si film maximálně užila. Na rozdíl od filmu Dárce, peněz ani trochu nelituju.


První knižní balíček za letošní rok mi přišel tento týden a nemůžu tvrdit, že jsem nebyla překvapena, kde ho mamka objevila. Pokud si myslíte, že ve schránce, tak posuňte svůj odhad o pár centimetrů dál. Rozuzlení, respektive bližší informace se dozvíte, až se dokopu k tomu, abych shrnula své dojmy v podobě recenze. Teprve pak budu schopna se pohnout kupředu, v opačném případě by blog zůstal závislý čistě na unboxingu.

V posledních týdnech jsem přečetla:
  • Kde končí duha: Ráda bych chtěla vidět, do jaké hloubky se jim podaří zpracovat film (premiéra 15.ledna), který má předlohu v dopisech, mailech, ale v žádném souvislém vypravování. Právě jsem odeslala mail, zdali budou i u nás - myšleno v našem městě - promítat filmovou podobu knihy, kterou jsem si ke konci přeci jenom oblíbila. Snad se dočkám kladné odpovědi...
  • Hledání Aljašky: Dle mého názoru v mnoha směrech lepší než Greenovy pověstné Hvězdy. Recenzi ovšem pravděpodobně nenapíšu, jelikož kniha ve mně nezanechala dlouhotrvající dojmy a po Novém roce toho, o čem bych mohla psát, moc nezůstalo.
  • Život jedna báseň: Tady se zas recenze v blízké době snad dočkáte.
  • Beze snů: Dneska jsem otočila poslední stránky a teda, tu knihu prostě miluju. Pokusím se příště vyjádřit víc, protože Beze snů je hodno pozitivní recenze.
Rozečteno mám:
  • Pravá krev 1 - Mrtví do soumraku: Po pár kapitolách jsem knihu odložila a raději se pustila do Beze snů. Prostě příšerné a já nejspíš nezvládnu další dávku dokonalosti hrdinky Sookie.
Kevin... Toto jméno zaznělo třikrát po sobě ve třech knihách. Naprosto chápu, že se nelze vyhnout opakování se jmen, ale už jsem začínala být alergická. Nějak se mi podařilo vybrat knihy, ve kterých toto jméno někomu patřilo. Lucas je samozřejmě stále nejpopulárnější, i když poslední dobou na něj už nenarážím.