aktivita ve spánkovém režimu (návrat do prázdnin)
----Spřáteluju TU----
Chceš udělat video (amv)? ZDE
Něco nefunguje?? ZDE
Nějaké nové anime na přání? ZDE
Chybí ti tu něco? ZDE
:'(....Ty jsi jediný problém (zpracovává se)
Quote of the week: "Tears are words the heart can't say."
"Simple but effective"

Recenze: Beze snů - Josephine Angelini | Řečtí bohové v moderním světě

26. ledna 2015 v 19:30 | Mary-berry
Žánr: fantasy (polobohové), romantika, YA
Díl: 2/3 (Starcrossed) + 0.5
Originální název: Dreamless
Počet stran: 368
Vazba: hardback
Rok vydání: 2014/10
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Středoškolačka Helen z ostrova Nantucket je polobohyní. Patří totiž k rase Následníků, k potomkům řeckých bohů, kteří mají mnohá nadpřirozená nadání, ale jejich životy poutají prastaré zákony a kletby. Jedním z největších prokletí jsou Furie, které nutí Následníky z různých rodů, aby se mezi sebou zabíjeli ve jménu dávné krevní msty. A Helen je zřejmě jediná, kdo si s Furiemi může poradit. Jen ona totiž dokáže sestupovat do podsvětí a hledat přízraky pomsty ve strašlivé říši pána mrtvých.
Neustálé cesty do pekla a naprostý spánkový deficit si ale brzy začnou vybírat svou daň. Helen je unavená, nemocná a ke všemu ještě zoufalá ze své zakázané lásky k dalšímu Následníkovi - Lucasovi. Když už se zdá, že za pátrání po Furiích dívka zaplatí tu nejvyšší daň, získává náhle v podsvětí pomocníka: tajemného a nádherného mladíka, potomka krásné Afrodity…
Helen jako poutník podsvětím ví, že láska je silnější než smrt. Ale je také silnější než prastaré kletby?

Určitě jste si všimli mé neaktivity. Zařekla jsem se totiž, že dokud nedopíšu recenzi (na cokoli!), nic nového na blog nepřidám. Už týdny jsem nepřečetla žádnou knihu, naopak teorie jsem do své hlavy zvládla za tu dobu narvat plno, z čehož lze vyvodit, že jsem se na konec Pravé krve stále ještě nedostala (to bylo před dvěma dny). Předpokládám, že tohle vás ale nezajímá. Nuže, jaký příběh se ukrývá za dle mého názoru nedostatečně osvětlenou obálkou dívky beze snů?

Pro informaci, recenze jsem se rozhodla od nynějška doprovázet texty písní.

Na úvod chci zopakovat pár vět, kterými jsem komentovala jiné recenze na tuto knihu. Jak už jsem kdesi zmínila, Beze snů jsem si oblíbila především proto, že miluju řeckou mytologii, tudíž dnešní recenze může zavánět nadržováním či jak to nazvat. Přesto se pokusím na ten asi tři sta set šedesát osm stránkový svazek dívat co nejvíc objektivně.

"Your arms are my castle, your heart is my sky…"
V posledních kapitolách Proroctví jsme byli svědky nepříjemných odhalení a v průběhu celého dění jsme nasbírali důležité informace, které má paměť během odloučení s polobohy jaksi vypustila. Chvíli mi tak trvalo, než mi přestalo v mém scvrklém mozku vrtat, kdo je kdo a jestli se v 1. díle dotyčný náhodou už neobjevil. Naštěstí autorka si je této skutečnosti nejspíš sama vědoma a znovu nám zopakuje, jak se s Helen dělil o sušenky její spolužák Zach, o němž vám prozradím jen to, že v tomto díle byl povýšen do role vyšší, než je křoví. Když už jsem předčasně vytáhla Helenina nezajímavého spolužáka, tak se taky vrhnu na svou oblíbenou část hodnocení, a tím je pitvání charakteru jednotlivých postav (pokud teda nějakým zvláštním charakterem vůbec oplývají) - tyto odstavce klidně přeskočte.

Helen, Lucas a ti další pod mikroskopem
Kdo rád mlátí různými objekty do zdi a Helen mu pila krev jen svou přítomností již v 1. díle, garantuju mu, že pokračováním začne trpět chudokrevností. Stejně jako nedostatek erytrocytů a hemoglobinu v oběhu váš život navždy nepoznamená, tak i nepochopitelné kroky našich Následníků v konečném můj požitek z čtení moc neovlivnily, abych kvůli tomu zahodila všechny klady a sérii rovnou zavrhla. Přesto jsem hleděla s otevřenou pusou, jak se povaha postav následovaná jejich chováním změnila, až jsem nabyla dojmu, že přede mnou skutečně stojí neznámá, naprosto nová osoba. Domnívala jsem se, že není ani v moci Boha, aby lusknutím prstů v jeden okamžik vymýtil celé lidstvo, ale Josephine se podařilo mě přesvědčit o opaku. Tak bych aspoň popsala vnitřní boje hlavních hrdinů - jako přesvědčení, které vám bylo odebráno. Především u nejmenovaného člena Délosovy rodiny můžeme zaznamenat přehnané reakce a u dalšího zas odkrýt temnou stránku jeho duše. Ačkoliv jsem o Helen v horních řádcích moc pěkně nemluvila, našla jsem pro její přirozenost větší pochopení než u zbylých vystupujících, dokonce jsem si chvílemi říkala, že bych se zachovala stejně.

Potomek krásné bohyně lásky ("He is sensible and so incredible… He's charming and endearing…" "They call me heartbraker.")
Co se týče objevů, s kterými se poprvé setkáváme zde, no, přiznejme si, že autorka se vyřádila na správném místě. Vytvořit zábavnou, i když ne dvakrát originální postavu, není zrovna lehké, přesto jsem byla osobně mírně zklamána, poněvadž Orion se stal chybějícím vrcholem milostného trojúhelníku. U 1. dílu jsem ocenila právě to, že tam žádný ani náznakem nebyl.

Radsi jsem tam sama, napsala mu, když ji Claire vezla do školy. Prisery si stejne mysli, ze ty jsi ten k nakousnuti.
Chytry příšery. Jsem mnam mnam
Rika kdo?
Neveris? Tak to zkus sama.
Jak?
Kousni si.

Přesouvám se k důležitějšímu
Všechny tyto nepodstatné věci, které jsem dosud řešila, však přebila nepřetržitá akce. Jak pro koho, že. Většina se mnou nemusí nutně souhlasit. Pro některé bude doslova jenom chození podsvětím utrpením, protože vcelku vzato, uznávám i já, se v ději během návštěvy říše Háda nikam nepohneme. Nakonec zjistíte, že tento úsek příběhu byl zbytečným protahováním už tak dlouhého špagátu, ale co, já jsem si užila i tuto nudu. V čem ale spočívá skutečné kouzlo příběhu, že se chystám mu dát víc procent než Losing It? Zaprvé, srovnávat dva odlišné žánry dost dobře nejde, zadruhé, nově dočtenou knihu pokaždé vidím v lepším světle, a zatřetí, čtivo na posezení se nevyrovná kapitolám, v jejichž průběhu jsem nemohla ani dýchat, když osud hrál proti hlavním protagonistům a všechno skončilo tak, že další díl se stal nutností. Málem jsem podlehla a dostala chuť si závěr trilogie naspoilerovat.

Předposlední slova a styl psaní
Objektivním pohledem bych začátek nazvala pomalým rozjezdem, který zahrnuje otravné vzdychání Helen, ale čtenáři jako já jsou spokojeni i s tím málem, co nám autorka nabízí, jelikož i krátkodobý útok z nebe pro nás představuje jistou podobu napětí.
Autorčinu umění vyprávět asi nemám co vytknout. Er-forma mi ale hrubě nesedla, ta podle mě ubírá na čtivosti, přesto jsem četla a četla a nepřestala, dokud jsem konečně neobrátila poslední stránku.

"Co mám dělat?" zeptal se bezradně. "To je, jako bys chtěl, aby voda tekla do kopce. Jenže ona teče dolů na mě a já ji nemůžu zastavit."

Obávám se, že jsem na něco závažného zapomněla, jenže ne a ne si vzpomenout. Beze snů proto končím shrnutím v podobě 92 %.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama