aktivita ve spánkovém režimu (návrat do prázdnin)
----Spřáteluju TU----
Chceš udělat video (amv)? ZDE
Něco nefunguje?? ZDE
Nějaké nové anime na přání? ZDE
Chybí ti tu něco? ZDE
:'(....Ty jsi jediný problém (zpracovává se)
Quote of the week: "Tears are words the heart can't say."
"Simple but effective"

Únor 2015

Recenze: Než jsem tě poznala - Jojo Moyesová | Hvězdy v pozadí

23. února 2015 v 21:10 | Mary-berry
Jojo Moyesovou bych nazvala lepším Greenem v ženské podobě. Komu se zalíbilo TFIOS, svoje si s velkou pravděpodobnosti najde i v knize Než jsem tě poznala. Oba zmíněné bestsellery vyšly poměrně ve stejnou dobu a námětem jsou dosti podobné. Vypravěči jsou dívky, které spojují zkušenosti se zdravotním handicapem, ať už je skutečnost taková, že jsou oběťmi nemoci ony samy, nebo trpí jejich mužské protějšky. Jojo se však od Johna odlišuje tím, jak v jejím podání příběh působí mnohem uvěřitelněji, jako by to nebyl jenom tuctový román, který má zahrát na city. Žádná láska na první ani desátý pohled. Dalo by se dost dobře polemizovat o tom, jestli by se hrdinové do sebe vůbec zamilovali, kdyby nehoda nedostala Willa na dno, kde jsou možnosti prožít štěstí vcelku mizivé.
Právě do situace, zahrnující péči o kvadruplegika, se 26letá Lou, která si dosud žila svůj skromný, zato spokojený život, dostala. Její nový zaměstnavatel, Will, je přesvědčený, že s téměř celým ochrnutým tělem ho už nepotká nic, pro co by stálo prodlužovat svůj mizerný život odkázaný na pomoc druhých. Bude stačit láska obyčejné dívky, aby se kdysi ze všech stran úspěšný podnikatel, který jedním okamžikem ztratil všechny vyhlídky, vyhrabal z propasti, do které vinou motorkáře před dvěma lety upadl?

Autoři berou zdravotní postižení, jako nejčastější prostředek citového vydírání. Ne vždy se tak podaří a v případě Johna Greena to tak osobně cítím. Ale z díla Jojo Moyesové ve mně zůstaly naprosto jiné pocity, i když Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala bych mohla považovat za tentýž příběh vyprávěný jinou osobou. Ono to tak pro některé z vás možná bude, co si budu nalhávat. Třeba hlavní zápletka, dále scéna, v níž se pár chystá na výlet do zahraničí, avšak před odjezdem se něco šíleně pokazí, mi nemohla nepřipomínat Hvězdy. Podobností by se nejspíš vyšťouralo daleko víc, ale rozebírání těchto vad, které má pomalu každá kniha, ztrácí v současnosti na významu.
Green sice tvrdil něco o tom, že se Hazel zamilovala pomalu a najednou docela, ale ve skutečnosti ten proces nebyl vůbec pomalý. Zní to hezky, když taková až poeticky spojená slova zrovna čtete, což o to. Jenže tam vidím ten problém. Jsou to jen pěkně znějící slova a hlubší význam někam utek. Většinu čtenářů, jak soudím podle popularity Hvězd, ani nenapadne, že za tím nestojí špetka pravdy. Naopak Moyesová neoplývá dvakrát tím, že používá geniální metafory jako Green, zato v jednoduchosti důkladně popisuje emoce, které se mi ani na okamžik nezdály falešné nebo přehnané. Nechává si záležet na tom, aby se čtenáři každou svou buňkou nenásilně vžili do tragické situace, která se, jakkoliv nepravděpodobně, může stát i nám.

"You only get one life. It's actually your duty to live it as fully as possible."

Můj největší obdiv si zaslouží Louisa Clarková. Upovídaná, zábavná dívka z chudé rodiny se zvláštním stylem oblékání, zdaleka ne dokonalá a ke konci úplně jiný člověk. Nedokážu si vysvětlit, proč mi nelezla na nervy, když přesně tento typ, co váhá nad blbostmi a ještě větší blbosti dělá, mě vytáčí nejvíc. Will se oproti ní choval až moc inteligentně a povýšeně, což se u chlapa jeho postavení dá čekat. Vedlejší postavy prostě sehrály svou roli, žádná nebyla zbytečná a všechny se mi vryly do paměti. Stejně byla škoda nemít možnost podívat se do hlavy samotnému Willovi, tím víc mě to mrzelo, když ostatní (např. ošetřovatel Nathan, Willovi rodiče i Louisina sestra Trina) prostor aspoň v jedné kapitole dostaly. Svým požadavkem bych nejspíš autorku postavila do složité situace, ale nepochybuju, že by to nezvládla jeho pohledem vylíčit ještě intenzivněji.

Mimo jiné se mi líbilo, s jakou lehkostí a vtipem je příběh přes vážnost tématu zpracován. Snad každé slovo je protkáno nadějí v nemožné. A tak je to po celou dobu. Vy doufáte. Do poslední stránky doufáte v zásah vyšší moci, který je zapotřebí, když moderní medicína selhává. Chcete věřit, že láska dokáže změnit rozhodnutí tvrdohlavého člověka. Neztrácíte naději, přestože váš hrdina už ten svůj boj zdá se, že vzdal. Slzy mi začaly téct ještě dřív, než kniha nenávratně skončila. (Přesněji jsem měla zamlžené vidění. Velké množství slz totiž produkuju zcela výjimečně.)

Samotný závěr mi nepřišel až tak dojemný jako ty okamžiky předtím. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mi oči slzí z toho, že se mi už chce spát, nebo jsem tak naměklá, ale teď s jistotou můžu říci, že během čtení jsem se chovala jako kostka ledu, která roztaje i při nepatrném nárůstu teploty, v tomto případě při déle trvající slovní výměně mezi hrdiny.


Plánovala jsem knihu ohodnotit 99 % a asi bych tak učinila, nebýt Posledního dopisu od tvé lásky, který si mě snad víc získat ani nemohl, jak se mnou neustále zamává. Neuronila jsem zatím žádnou slzu, ale to přičítám svému dehydratovanému tělu, které si to málo šetří na posledních 70 stran.
Než jsem tě poznala doporučuju s nejistými 97 %.
Aktualizace (28.2.2015):
25020381
(Panebože), teprve včera jsem zjistila, že v září (29.) má vyjít pokračování knihy Než jsem tě poznala pod názvem After You. Upřímně mě nenapadlo pídit se po něčem, co by navazovala na TAKOVÝ konec, protože osobně nejsem vůbec zvědavá (pokud teda autorka nechce napsat, že předchozí díl byl vtip, sen nebo prostě něco takového). Jen mi to zkazí dojem, to málo, co ve mně po záplavě slz zůstalo. Netvrdím, že bych poslední stránky přepsala, to zas ne. Jednoduše jsem raději, když mě příběh nenechá chladnou, třebaže mě ty konce mučí.

Unboxing #6 | Esej o reprodrozdech

20. února 2015 v 20:15 | Mary-berry |  Unboxing
Dneska ráno trefil mamku šlak z mého přiznání, že se do školy připravuju, jen když hrozí test, a i to není vždy pravidlem. Pro studenty (vysoké školy a další výjimky nepočítaje) zcela běžná věc, z které se však u nás vykluboval vážný rozhovor matky s dcerou, přičemž na konci zazněl můj slib, že se začnu pravidelně učit do každého předmětu. No, nepřijde vám to vtipné? Mně ne, ale i tak mě mamčino prohlášení dokázalo pobavit. To opravdu věřila v něco tak absurdního? Doufám, že ani jednou buňkou mozku neuvažujete o tom, že bych byla schopna sedět jen nad vzdělávací literaturou namísto příjemné brakové četby, stačí, že něco takového na chvíli napadlo mě samotnou. Proč sdílím formou veřejně přístupného textu nezajímavý osobní okamžik svého života? Nevítaná zkušenost ze včerejšího dne mě naučila, že na každou otázku, která zazní v němčině, lze odpověď: Ich habe eine drei bekommen. Ozkoušeno vlastní osobou ve 3. vyučovací hodině. Nechtějte pochopit. Trojky mě budou strašit snad i ve snu. Jo, vychází mi krásná čistá troječka z dějepisu. Asi by to tak nebolelo, kdybych neměla minulé pololetí z dějepisu samé. Jedničky samozřejmě. Předpokládám, že jste ještě neměli tu čest se seznámit s mou stresovou částí, která se drží nevyslovené zásady vlastního otce: První místo náleží škole, jako další v pořadí je zdraví a až na konci stojí láska. I když s touto zásadou nesouhlasím a priority mi přijdou přeházené, tak se snažím podle ní zařizovat. Ale pokračováním bych otevřela dveře místnosti, kam nahlížím jen já a které raději nechávám pro cizí duše zavřené, takže se v dalším odstavci už přesunu k výhře staré tři měsíce.

Články přidávám bez jakéhokoliv režimu či časového plánu. Projekt s Inspire jsem dokonce pozastavila. Je dost možné, že se k němu vůbec nevrátím. Připomínat další díry v neexistujícím řádu však nebudu.
Od Hostu jsem zatím nic nečetla a díky Míši známé z blogu Kouzelná klubovna jednu knížku z tohoto nakladatelství konečně vlastním. V balíčku jsem mimo jiné našla dopis, který mě přehnaně potěšil, a trojici fragmentových záložek. Radost neznala mezí, když jsem během tohoto týdne obdržela obálku s identickými reprodrozdy. Toho druhého dám sestře, až uznám za vhodné, což v blízké době jen tak nebude. Je to trochu (dost) nefér, ale utěšuju se tím, že netušíc ho má ve svém pokoji a kdykoliv na něj může narazit. Já jsem přeci taky hledala svým způsobem reprodrozdy. Ona může být ráda, že hledá jen jednoho. V mém blábolení se lehce zorientují ti, kteří se zúčastnili skvělého projektu s HG na Míšiném blogu, kde jsem všechny skvosty na fotkách splněním úkolů vyhrála.


Už bych se svou neschopností vydržet u jedné činnosti min. 2 hodiny v kuse měla něco udělat. Možná si říkáte, co teda dělám, když koukám na nějaký film, jehož délka přesahuje tento limit? Asi při ničem zvláštním byste mě nenachytali, prostě se nudím. A co následuje po tom, když člověka jako já něco nebaví? Hlavou se mu honí milion nepodstatných myšlenek, až se zíváním ukolébá ke spánku. Celkem se to dalo čekat, ale snažím se zdokonalit ve psaní, a to tím, že budu psát o blbostech v naději, že z toho časem vznikne něco přijatelného, i když pointa někam utekla. Navíc třídní (češtinář) vyslovil lákavou nabídku: "Vyhrajte v jedné z literárních soutěží na nástěnce a získáte ve 2. pololetí jedničku bez ohledu na to, jaké známky jste doposud dostaly." Nějak tak to řekl. Uvidíme, jestli se zapojím. Témata totiž ani trochu nezní špatně.

Přes prázdniny se chystám naučit nazpaměť z povinnosti Máj, vypracovat další esej do němčiny a z větší části se učit. Jak se ale znám, poslední neděle to jistí. Co se blogu týče, tak v následujících dnech zveřejním nedopsanou recenzi na Dveře do prázdnoty a názor na rozečtené Svůdné zúčtování, které bledne v porovnání s Cress. Než jsem tě poznala je mou další knihou, do které jsem se pustila, aniž by byla jediná, kterou zrovna projíždím očima. Asi začínám měknout, protože se nenacházím ani ve čtvrtině příběhu Lou a Willa a už se mi chce brečet.

Unboxing #5 | Valentýnské radosti

12. února 2015 v 22:27 | Mary-berry |  Unboxing
Cestou z nádraží jsem si vyzvedla sobotní objednávku, což je z fotek nejspíš zřejmé. Jenže já jsem opět v tak mizerné náladě, než aby mi vadilo, že v tuhle chvíli nic zajímavějšího napsat nezvládnu. Odvážit se nechat 6 knih na Zásilkovně a nikdy si pro ně nepřijít bych se neodvážila. Přesto považuju za nezodpovědné již jen to, že jsem nechala své krásky čekat celý jeden den, kdy se mohly dávno válet v novém domově.

Aktuální situace s mou drahou sestřičkou, která je zářným příkladem sourozenecké nevraživosti, mi zvládla zkazit nadšení z nejočekávanějšího knižního přírůstku, jímž je Svůdné zúčtování. Mému citovému rozpoložení či výstižněji řečeno knižnímu rozpolcení ani nepřispívá fakt, že jsem teprve ve 2. části více než šesti set stránkové Cress, u které hodlám zůstat až do konce bez ohledu na to, že vyhlídka závěru Svůdné trilogie je mnohokrát lákavější.
Neodolala jsem také výprodeji knih z nakladateství Baronet. Zlomená srdce jsem však do košíku přihodila spíš na základě recenze jedné blogerky, Monument 14 a Dech zas ze zvědavosti a z potřeby utrácet peníze. V blízké době (možná že nikdy) se do nich rozhodně nepustím.
Během vánočních prázdnin jsem zaúkolovala svého souseda, aby využil 30% slev u Dobrovského a koupil za mě Krásnou katastrofu a Eleanor a Parka. Jak jste si všimli, po dvou měsících knihu konečně vlastním a vůbec ne díky Míši.
Učebnici Zeměpis Česká republika si vyžádala naopak škola a zdá se, že atlas, který k ní patří, si budu muset ještě dodatečně sehnat, což jsem zjistila celkem pozdě a rázně, jelikož starší dcera naší rodiny se rozhodla po dnešní hádce vzít svou nabídku půjčování zpět. Proč ne. Spoléhat se na to, že se do pondělí rozmyslí (jak ji znám), tentokrát vážně nebudu. Je totiž dosti pravděpodobné, že by mi to udělala naschvál znovu. Navíc, mír mezi námi netrvá nikdy déle než 2 dny. Až tak se máme vzájemně rády.


Původně tvořila objednávka 7 knih, ale v poslední chvíli jsem odolala novince Nebe je všude, kterou si časem snad pořídím.

Chtít po vás nějaké názory a doporučení, kterou z knih bych měla číst přednostně, je asi zbytečné.

Knižní recenze

9. února 2015 v 16:34 | Mary-berry
V podstatě zde platí to samé, co jsem kdysi poznamenala na začátku seznamu svých přečtenýh knih s tím rozdílem, že OPRAVDU nelžu o aktuálnosti recenzí.
Budu jen ráda, když pod svými recenzemi zaznamenám VAŠE názory na knihu, ať už budete hodnotit závěr, čtivost, postavy, prostě cokoliv. Nejvíc bych však uvítala, kdyby mi někdo přímo napsal (náznakům se však vyhnul), co bych měla dopilovat, čemu bych se měla věnovat víc a naopak čemu vyhýbat atd. Lenost není důvodem, proč mě taky neinformovat o chybách z jazykové stránky. V dnešní době jsem zatím nenarazila na žádnou knihu, která by neobsahovala překlepy, gramatické hnusy a další, a to je už co říct, když si toho všimne někdo (já), jehož znalosti na první pohled nesahají na úroveň střední školy. Sama totiž pomalu nevím, co je správně. Asi se rozhodnu dočíst Bibli. Něco mi říká, že tam budu mít v rámci možností jakousi jistotu, že se podobným nedokonalostem vyhnu. Pro dnešní den amen.

  1. Beze snů (Starcrossed #2), Josephine Angelini
  1. Dveře do prázdnoty (The Archived #2), Victoria Schwabová
  1. Jsem roztříštěná (Shatter Me #1), Tahereh Mafi
  1. Losing It (Losing It #1), Cora Carmacková (ARC)
  1. Najít Sky (Benedicts #1), Joss Stirling
  2. Než jsem tě poznala (Me Before You #1), Jojo Moyesová

Téma týdne ~ Přehled

5. února 2015 v 20:19 | Mary-berry
Vyhradila jsem si prostor, v němž věřím v nesmrtelnost chrousta. Z velké části by měly články přiřazené k této rubrice postrádat všechen smysl, tudíž se mě nesnažte pochopit, protože pravděpodobně stejně dojdete k závěru, že žiju v jiné galaxii, nebo hůř, že mám o kolečko na víc, což mi vlastně taky nevadí. Někdy se pokusím splnit blogové zadání tématu týdne, ale hodlám spíše věnovat toto místo svým vlastním námětům na přemýšlení. Berte to tedy jako neoficiální deníček, výstižněji nedeníček, protože vylévat srdíčko se vám nechystám.

  1. Inspirace (TT)
  2. Láska (TT)
  3. Maličkosti, které dělají lidi šťastnými (TT)
  4. Samomluva (TT)
  5. Vyber si (TT)
  6. Život bez internetu (+ Útěk před smrtí) (TT)