aktivita ve spánkovém režimu (návrat do prázdnin)
----Spřáteluju TU----
Chceš udělat video (amv)? ZDE
Něco nefunguje?? ZDE
Nějaké nové anime na přání? ZDE
Chybí ti tu něco? ZDE
:'(....Ty jsi jediný problém (zpracovává se)
Quote of the week: "Tears are words the heart can't say."
"Simple but effective"

Recenze: Dveře do prázdnoty - Victoria Schwabová | The funny thing about armor...

3. května 2015 v 9:15 | Mary-berry
Žánr: fantasy, romantika, YA
Díl: 2/? (The Archived) + 2.5
Originální název: The Unbound
Počet stran: 328
Vazba: hardback + přebal
Rok vydání: 2014/09
Nakladatelství: CooBoo
Anotace: Mackenzie Bishopová vede dvojí život. Není pouze normální studentkou střední školy, ale také Správkyní v Archivu, v tajuplném místě, kam odcházejí spát Historie zemřelých lidí. Mac nastoupí na Hydeskou střední a snaží se dostat svůj život do tak normálních kolejí, jak je to jen možné po tom, co se v Archivu stalo přes minulé léto. Ale nějak se jí to nedaří. Pronásledují ji zlé sny. Mac ví, že minulost je minulost a že jí už nemůže ublížit, ale vše se zdá tak skutečné. A když si povšimne, že se noční můry vkrádají do její mysli i ve dne, začne se obávat, jestli je doopravdy v bezpečí… Mezitím se v jejím okolí ztrácejí beze stopy lidé a jediné, co je spojuje, je to, že naposledy viděli Mackenzie. Kdo za tím vším stojí? A jakou roli v tom hraje Archiv? Mac se to pokusí zjistit, ale riskuje u toho své Správcovství, vymazání vzpomínek, a dokonce i svůj život.
The funny thing about armor is that it doesn't just keep other people out. It keeps us in. We build it up around us, not realizing that we're trapping ourselves.

Minule… No jo, slova na dnešní recenzi ze své hlavy vytahuju měsíce a uplynuly měsíce další od té poslední, za což se moc omlouvám! Takže znovu od začátku: Minule… Kdysi dávno - ne, hodně dávno, za sedmero domy, za nimiž stály stromy a hřměly hromy, byla řeč o polobohyni beze snů, o které ještě nějaké to slovo padne. Nedávno jsem totiž zhltla závěrečný díl této polobožské trilogie. Dneska se však okrajově ponořím do života Správkyně, jež mučí sny vyvolané vzpomínkami na pohledného, ale ne tak docela živého Owena Chrise Clarka.


Pokud si ještě z předchozího dílu aspoň matně něco pamatujete, tak Historie jako Owen by měla hnít v dosud neprobádaném místě zvaném nicota, poté co byla naposledy spatřena na střeše Coronadského komplexu, odkud byla vtažena do Dveří vedoucích do prázdnoty. Jak je tedy možné, že ve snech Mackenzie i za jejich hranicemi působí tato nelidská schránka tak skutečně?

Mé tělo prosí o trochu spánku.
- 1. věta úvodní kapitoly

Mac od Owenova zmizení sotva přimhouřila oči a nezdá se, že se v blízké době probudí, aniž by se musela vracet k událostem minulého léta. V ne dvakrát příjemném stavu, v němž stěží rozezná realitu od vzpomínek na útok, nastoupí dívka na Hydeskou střední. Konkrétně touto klišé událostí nás autorka přivítá do světa Mackenzie Bishopové, jejíž prací stále zůstává chytání uprchlých Historií, včetně jejich následného navrácení do polic Archivu, kam patří. Nové prostředí bývá obvykle spojováno s novým začátkem a my se tak můžeme těšit hned na několik nových tváří. Nemusíte se však bát, že staří známí jako Wes budou kvůli tomu zanedbáváni, i těch si užijete v obou směrech dost, až si budete přát, aby konečně sbalili svých pět švestek a emigrovali do jiné knihy, protože tu napáchali škod ažaž. Vcelku přijatelný úvod, kterému k mému potěšení nechyběla ani přítomnost Wesleyho Ayerse. Na druhou stranu se s krokem dopředu přimotaly dva mravenčí krůčky dozadu, jelikož právě zde - ve vzdělávacím ústavu - přišlo pomalu nevyhnutelně k seznámení s nežádoucími potenciálními uchazeči o místo po boku naší 17leté Mac. Toť vše k milostnému životu hrdinky, protože v žádném případě nechci tvrdit, že po jedné dívce smí pokukovat jen jeden chlapec a i obráceně holka by měla mít oči jen pro jednoho kluka. Nechápejte mě z mých náznaků špatně a mějte pochopení, když začínám být alergická i na nepatrný náznak mnohoúhelníku. V podstatě si Veronica Schwabová poradila s obávanou situací bravurně a dále není co rozebírat, pokud teda nechci zacházet do detailů, které často vedou ke spoilerům.

"Poprvé v životě jsem se cítila osaměle, Wesi. Mít něco a potom o to přijít je daleko krutější než nemít nic."

Už jsem se zmínila, jak moc je mi dívka pojmenovaná po kanadské řece sympatická? V Archivu jsem obdivovala, s jakou lehkostí jí klouzali lži ze rtů (což bych pochopitelně tolerovat neměla) a především jsem si říkala: Konečně hrdinka, která se z nich umí včas vyvléknout a ty důležité nenechává na poslední stránku, čímž obvykle jiní raní své blízké. Ale zkrátka ani tentokrát Mac nezklamala a ve Dveřích do prázdnoty nám předvedla svůj smysl pro zlehčení situací pomocí polopravd. Wesley obestřený tajemstvími opět působil na moje srdíčko. Jakmile se objevil, třebaže jenom na chvíli, usmívala jsem se jako jablko rozkrájené na půlměsíčky. Autorka nám navíc konečně odkryla větší kus z jeho minulosti, z doby, než poznal Mac, a vůbec, než mu teta předala klíč Správce.

"Odkud to máš?" ptá se.
"Patřilo to mému dědovi."
"Ten byl taky magor?"
Zamračím se. "Ne, jen soukromej detektiv."
"A co se ti stalo s rukama?"
"Poprala jsem se na ulici. To přece magoři dělají, ne?"

Nevím jak vy, ale mně celkově, pominu-li zápletku, děj a podobné věci, vyhovuje způsob, jakým si Veronica hraje se slovy, které mnohdy tvoří libozvučné věty. Nemůžu říct, že její styl psaní je zvlášť výrazný, natožpak vyčuhující z davu. Jednoduše, mně se její psané myšlenky z nevysvětlitelného důvodu líbí a čtou se jedna báseň. Nechtějte po mně vědět důvod proč, prostě to tak je. Ten, komu nesedl autorčin styl psaní již na začátku, přišel mu nudný apod., změny se nejspíš nedočká, aspoň já jsem téměř žádné zlepšení či zhoršení nepostřehla. Teď Veronicu nejspíš trochu shazuju, když píšu, že svou tvořivost nerozvinula, ale pro mě je to osoba, která si čestně zaslouží označení spisovatel. Její příběhy nemají šanci člověka, jako jsem já, urazit. Je to takové milé oddechové čtení téměř pro každého, hodící se do jakékoli roční doby.

Přítomný moment je to jediné, co máme, a já si ho chci užít, ať už se potom stane cokoli.

V dnešní době je snad nepsané pravidlo, že kniha musí být na každém řádku nabitá akcí a povinně obsahovat co nejšílenější zvraty - čím víc, tím líp -, aby ji většina populace přijmula pozitivně. Přiznávám, někdy to tak beru i já, ale v případě Archivu a jeho pokračování jsem se spokojila s málem, které nakonec znamenalo hodně. Nenudila jsem se. Sice se nerada otáčím dozadu a tučně zvýrazněné texty, poukazující na vzpomínky, přímo vybízeli, abych během těchto pasáží trpěla, ale opravdu jsem neměla důvod se nudit. Naopak, tyto propletence časů přicházely ve správný čas, a já knihu v konečném hodnotím 85 %.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LucyUrban LucyUrban | Web | 10. května 2015 v 11:44 | Reagovat

Mrknu se po ní :) už mi dochází zásoba knížek hah

2 Jity Jity | Web | 12. května 2015 v 7:11 | Reagovat

Kniha vypadá moc hezky :)
PS: U mě na blogu právě probíhá GIVEAWAY, budu moc ráda, když se zapojíš!:)
http://www.lovies47.cz/2015/04/giveaway-03.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama